Genus: Eresus

Práce se zabývá potravním spektrem stepníkovitých pavouků, kdy se u nás vyskytují pouze zástupci rodu Eresus sp.. V práci jsem zkoumal potravní biologii druhu Eresus kollari. Při určování typu kořisti jsem využíval techniku zemních pastí, laboratorního pozorování, analýzu skeletálních zbytků z pavučin a nedílnou součástí byla analýza již publikované odborné literatury a internetových zdrojů. Čeled Eresidae zahrnuje celkem 9 rodů a celkově více než 100 druhů. Těžiště výskytu druhů pavouků čeledi Eresidae je zejména na území Afriky, kde obývají suché a teplé biotopy. Všechny rody čeledi využívají pro stavbu svých pavučin kribelátní vlákno. Své sítě si staví buď na povrchu půdy nebo ve vegetaci. U pozemních druhů stepníků je nora vždy v horní části tvořena pavučinovou stříškou a dolní část tvoří vertikálně umístěná nora, ve které tráví pavouk většinu svého života. Rod Stegodyphus sp. si buduje své sítě ve vegetaci, kdy se živí spíše hmyzem, který je schopný letu. V celkovém pohledu se stepníkovití pavouci (Eresidae) živí brouky (Coleoptera) a mravenci (Formicidae), ale nepohrdnou téměř čímkoliv, co uvízne v jejich sítích na dostatečně dlouhou dobu. Aktivní jsou po celou dobu dne a pro kořist vyrážejí ihned po kontaktu kořistí s vlákny pavučiny.

Habitat selection in sedentary, long-lived burrowing spiders is a key life-history event that directly affects their reproductive success. In this study, we analyzed the role of the chemical and physical properties of soil in habitat selection by threatened temperate burrowing spiders. We examined 296 burrows of three Atypus spp. and three Eresus spp. at 68 sites in Czechia. We found that the study species were associated with soils that have high or very high cation exchange capacity, which allows the presence of a stable nd humid microclimate in their burrows. We found that specific bedrock types can be used as predictors of the presence of particular study species. All Eresus spp. avoided compacted soils. However, when present in soils with very low penetration resistance, they were limited to sites with high soil cohesion. The burrows of all study species were located at well-drained sites. The study species seemed to be selective for a steppe-like character of their microhabitat but not necessarily for its southward orientation. We found the study species even at sites where steppes were present in the early 1950s and that underwent later afforestation but not extensive landscaping or plowing. What types of disturbances can be sustained by the study species and how long it takes the decreased populations to recover after, e.g., trampling associated with grazing, remain to be investigated.

Eresus sandaliatus je vzácný druh pavouka z čeledi stepníkovitých (Eresidae), jenž je řazen mezi kriticky ohrožené druhy (CR) naší arachnofauny (Ř EZÁČ et al. 2015). Během floristického průzkumu Podbořanska v průběhu května 2015 jsme učinili zajímavý nález samce tohoto stepníka na Černockém vrchu u Malé Černoce. Tento taxon dosud nebyl ze sledovaného území znám.

S výjimkou velkých ampulovitých žláz je výzkum všech ostatních typů pavoučích snovacích žláz značně opomíjen. Porozumění snovacímu aparátu pavouků však vyžaduje mnohem komplexnější znalosti nejen morfologie různých typů snovacích žláz, ale také vlastností produkovaných vláken a jejich využití v nejrůznějších situacích, především při lovu kořisti. Morfologický a histologický výzkum nezaostává pouze v otázce  snovacích žláz. Jen málo studií se zabývalo ultrastrukturou a významem měkkých tkání v okolí kopulačních orgánů pavouků. Stepníci hrají díky svému fylogeneticky bazálnímu postavení mezi entelegynními pavouky zásadní roli a stavba jejich kopulačních orgánů může hrát důležitou roli ve snaze porozumět vývoji entelegynních pavouků.

V rámci předkládané disertační práce jsme se pokusili zodpovědět následující otázky: (1) Jaká je morfologická a histologická struktura kopulačních orgánů u stepníka rudého (Eresus kollari)? (2) Jak se liší morfologie malých a velkých ampulovitých žláz u kribelátních a nekribelátních pavouků a jaká je jejich funkce? (3) Jaká je morfologie piriformních snovacích žláz u čeledi Gnaphosidae a k čemu slouží a jaké vlastnosti má vlákno produkované těmito žlázami?

Pomocí světelné a elektronové mikroskopie jsme zkoumali morfologickou stavbu samičích kopulačních orgánů a histologické charakteristiky okolních tkání stepníka rudého (Eresus kollari). Nalezli jsme dva typy pórů asociovaných s různými částmi kopulačních orgánů: (1) na anteriorních výdutích se vyskytující malé množství velkých pórů a (2) na spermatékách se vyskytující velké množství velmi malých pórů. Kolem těchto pórů jsme nalezli dva typy epitelu. Anteriorní výdutě jsou obklopeny epitelem, který je složen z glandulárních jednotek Třídy 3, zatímco spermatéky jsou obklopeny transportním epitelem, který je charakteristický nápadným basálním labyrintem a apikálním komplexem nesoucím velké množství mikrovily.

Vlákna malých ampulovitých žláz jsou u kribelátních pavouků využívány k formování adhezivního komplexu, který slouží k lovu kořisti. Malé ampulovité žlázy se ovšem zachovaly i u nekribelátních skupin pavouků, kde se adaptovaly k jiné činnosti. V této práci srovnáváme morfologii velkých a malých ampulovitých žláz u příbuzných kribelátních a nekribelátních čeledí v rámci nadčelediAmaurobioidea. Zjistili jsme, že u kribelátních  zástupců jsou malé ampulovité žlázy velmi často vidlicovitě větvené. Toto větvení může hrát důležitou roli při formování kribelátního adhezivního svazku.

U čeledi Gnaphosidae jsme se zaměřili na výzkum piriformních snovacích žláz. U této čeledi jsou piriformní žlázy včetně jejich spigotů oproti běžné situaci výrazně zvětšené. Důvodem této morfologické adaptace je důležitá role těchto žláz při lovu kořisti. Vlákno produkované těmito žlázami má silné adhezivní vlastnosti a zároveň je dostatečně pevné s vysokou elasticitou a houževnatostí. Vlákno s těmito vlastnostmi je tak ideální pro lov a imobilizaci kořisti.

Ladybird spiders (Eresus spp.) have attracted scientific interest since the 18th century, but taxonomical knowledge of the genus is unsatisfactory. Early classification based on colour and size variation divided European Eresus into numerous species. These were later lumped into one predominant morphospecies, Eresus niger/E. cinnaberinus, which could be found from Portugal to Central Asia. Here, we perform a major revision of Eresus from northern and central Europe using morphological, phenological, habitat, distribution and molecular data. Three species, Eresus kollari, Eresus sandaliatus and Eresus moravicus sp. n. were distinguished. The name E. niger (originally Aranea nigra) cannot be used as the name A. nigra was used for a previous spider species. The name E. cinnaberinus is considered a nomen dubium. The three species differ in size, colour pattern, shape of prosoma and copulatory organs, phenology, and have slightly different habitat requirements. No morphologically intermediate forms were recorded. In contrast to distinct morphology and phenology, the genus is genetically complex. Genetically, the mitochondrial haplotypes of Eresus sandaliatus and Eresus moravicus sp. n. are monophyletic, whereas those of Eresus kollari are paraphyletic. Eastern central European Eresus kollari is likely a hybrid lineage between Eresus sandaliatus and the monophyletic western central European Eresus kollari. Because eastern and western European Eresus kollari are morphologically and phenologically indistinguishable, we did not formally split them. However, detailed population-based research in the future may partition Eresus kollari into additional species.