Rod: Chernes

The ability to disperse has continually shaped both the distribution and diversification of biota, and it affects the survival of the species with respect to wide-ranging habitat loss. As a response, organisms unable to spread by their own means often developed surrogate dispersal strategies. Pseudoscorpions possess small body sizes and cannot actively disperse over large distances and geographic barriers; therefore, they have adopted other ecological strategies. They are either sedentary and remain confined to stable environments or passively disperse via phoresy and are capable of inhabiting a wide variety of habitats, including temporary ones. In this paper, we use barcoding data to investigate the genetic diversity of four widely distributed and relatively morphologically uniform Cheliferidae genera Chelifer, Dactylochelifer, Rhacochelifer and Hysterochelifer. We aim to (i) test whether the genera harbor cryptic diversity and (ii) evaluate whether the genetic structure of the species parallels their dispersal capabilities and habitat preferences (i.e., ecological strategies). In general, we uncovered independent lineages within all analyzed genera, which indicates their need for a thorough and integrative taxonomic revision. More specifically, we detected a varying degree of genetic structuring among the lineages. Known phoretic species, as well as some species and delimited lineages that are not known to use this manner of dispersal, showed a complete lack of geographical structure and shared haplotypes over large distances, while other taxa had restricted distributions. We argue that genetic structure can be used as a proxy to evaluate species’ dispersal manner and efficacy. Our results also suggest that taxa inhabiting stable environments might use phoresy for their dispersal.

Štírci, čítající kolem 3 500 druhů (Harvey 2013), jsou čtvrtým nejpočetnějším řádem pavoukovců. Navzdory tomu zůstávají poměrně málo studovanou skupinou, což je pravděpodobně dáno zejména jejich malou velikostí (většinou kolem 2 mm) a uniformní vnější morfologií. Na našem území bylo doposud zaznamenáno 38 druhů štírků ze sedmi čeledí (Christophoryová et al. 2012a), což je výrazně méně než v sousedních státech (Německo – 49 druhů, Rakousko – 71 druhů, Slovensko – 56 druhů) (Mahnert 2011, Christophoryová et al. 2011a, b, 2012a, b, c, Harvey 2013, Gardini 2014, Krajčovičová & Christophoryová 2017, Krajčovičová et al. 2017). To je způsobeno zejména geografickou polohou České republiky, jelikož se u nás, na rozdíl od výše uvedených sousedních států, nevyskytují některé karpatské a alpské druhy. Je nicméně dlužno dodat, že z okrajových oblastí České republiky, kde by se tyto druhy mohly vyskytovat, nemáme dostatečné množství údajů, a to i přes to, že výzkum štírků má na našem území poměrně dlouhou tradici. První druh z oblasti České republiky popsal již Preyssler (1790) a řada prací se tomuto řádu věnovala i na přelomu 19. a 20. století (souhrnně viz Christophoryová et al. 2012a). Pak se ale souhrnnější práce, s výjimkou Vernerova (1971) klíče, začínají objevovat až před třiceti lety (Ducháč 1988). Od té doby jsou postupně publikovány záznamy prvonálezů vzácných druhů (Schmarda 1995, Ducháč 1998, Šťáhlavský & Ducháč 2001) a větší pozornost je věnována i podrobnějším faunistickým studiím větších území (Šťáhlavský 2001, 2006a, 2006b, 2011, Šťáhlavský & Krásný 2007, Šťáhlavský & Tuf 2009, Krajčovičová et al. 2013, Šťáhlavský & Chytil 2013). Tyto studie se ale doposud soustředily zejména na zoogeograficky nejatraktivnější oblasti především z nižších nadmořských výšek v rámci České republiky (zejména Jižní Čechy a Morava, Střední Čechy) a tomu často odpovídá i podíl jednotlivých druhů a jejich vyšší počet. V předkládané práci se proto soustředíme na oblast Chráněné krajinné oblasti Brdy a jejího nejbližšího okolí. Vlastní CHKO představuje území se speciálním managementem a vysokým podílem lesních společenstev s okolím zahrnujícím klasickou otevřenou hospodářsky využívanou krajinu (http://brdy.ochranaprirody.cz/). Studované území navíc leží ve středních nadmořských výškách, odkud je o štírcích zatím z České republiky k dispozici jen nižší množství konkrétních faunistických údajů.

An organism’s ability to respond to ecological changes at its currently inhabited location, and to colonize a new one, is particularly important for organisms inhabiting ephemeral habitats. Phoresy, which involves attaching of a nonvagile individual to a selected carrier of a different species, is used by a wide variety of taxa, but surprisingly little is known about the genetic structure of phoretic species. A better understanding of their genetic structure would help elucidate the efficacy of this manner of dispersal. In this study, we analyse the phylogeographic patterns of the pseudoscorpion Chernes hahnii (C.L. Koch, 1839) across a 1830 km range, encompassing most of the species’ distribution range in Europe. The lack of geographic structure and low divergences within the two main clades suggest that Chernes hahnii disperses by phoresy. Individuals shared haplotypes at localities 350 km apart and very little divergence was detected between localities over 1450 km away from each other, indicating that phoresy is a very efficient manner of dispersal in this species. We also detected highly divergent populations within Chernes hahnii; however, more material and additional data would be necessary in order to evaluate the potential existence of cryptic diversity within this species.

Tato bakalářská práce přináší souhrnný přehled o biogeografii arachnofauny Alp. Věnuje se pěti řádům pavoukovců, které se v Alpách vyskytují, konkrétně štírům (Scorpiones), štírkům (Pseudoscorpiones), štírenkám (Palpigradi), sekáčům (Opiliones) a pavoukům (Araneae). Tato práce se soustředí na rozšíření endemických a subendemických druhů těchto řádů pavoukovců a faktory, které mohou ovlivňovat jejich rozšíření a celkovou diverzitu v oblasti Alp. Ukazuje se, že významnými faktory jsou teplota a vlhkost. Štírci se vyskytují spíše v teplých a nižších polohách, zatímco zejména štíři Euscorpius (Alpiscorpius) a sekáči jsou tolerantnější i k místům s nižší teplotou, přičemž sekáči vyžadují zejména dostatečnou vlhkost. U pavouků se v horském prostředí Alp celková druhová bohatost a hustota snižuje zejména od otevřených habitatů k lesním stanovištím. Celkovou diverzitu v Alpách navíc výrazně ovlivnily teplotní oscilace během čtvrtohorních klimatických změn a různé pozice a typy refugií, což je dobře patrné u druhů úzce spjatých s půdním prostředím jako např. u štírenek nebo jeskyních štírků čeledi Syarinidae.