Pardosa agrestis (Westring, 1861) [slíďák rolní]

Game browsing affects nature conservation because the interests of hunters and gamekeepers often lead to high game stocking rates. However, the compositional effects of game browsing on invertebrates are insufficiently understood. We addressed the dynamics of epigeic spider communities in oak stands planted in newly formed anthropogenic environments under the facultative pressure of browsing game. The study site consisted of an open-cast lignite mine and an overburden deposit in NW Czechia. Using pitfall traps, we examined five habitat types (four transects per habitat type): Quercus robur stands ≥ 25 years of age, 12–24 years of age, and 0–2 years of age; Q. robur stands 12–24 years of age that were heavily damaged by game browsing; and sites subject to spontaneous succession for 12–22 years. We captured 9459 individuals from 134 spider species distributed unevenly across the examined habitat types. The young stands were dominated by Pardosa agrestis, Pardosa monticola, and Oedothorax apicatus, whereas Pardosa prativaga, Pardosa lugubris, Pisaura mirabilis, and Alopecosa cuneata dominated the old stands. The stands damaged by browsing had the highest species richness and were dominated by Alopecosa pulverulenta, Xerolycosa miniata, Alopecosa cuneata, and Trochosa ruricola. All the oak stands were rich in threatened species, with most (26) found in habitats damaged by browsing, whereas the youngest stands hosted the lowest number of threatened species (11). The species dominating old stands still included species that prefer greater canopy openness, such as Pardosa lugubris, whereas numerous species of central European climax oak forests were lacking. In conclusion, we identified oak stands heavily damaged by game browsing as a unique environment that shapes the community of epigeic spiders and that differs from epigeic spider communities of oak stands of various ages and those colonizing areas that are allowed to undergo spontaneous succession.

The diversity, host specificity, and physiological effects of endosymbiotic bacteria in spiders (Araneae) are poorly characterized. We used 16S rDNA sequencing to evaluate endosymbionts in the cephalothorax and legs of a wolf spider Pardosa agrestis. We tested the effects of feeding once or twice daily with fruit flies, aphids, or starved and compared them to those of syntopically occurring Pardosa palustris. The feeding increased traveled distance up to five times in some of the groups provisioned with food relative to the starved control. The Shannon diversity t-test revealed significant differences between these component communities of the two spider species. The increased frequency of feeding with fruit flies, but not aphids, increased the dominance and decreased the alpha diversity of OTUs. The obligate or facultative endosymbionts were present in all analyzed spider individuals and were represented mostly by Rickettsiella, Rhabdochlamydia, Spiroplasma, and the facultative intracellular parasite Legionella. Vertically transmitted endosymbionts were less common, represented by Wolbachia pipientis and Rickettsia sp. H820. The relative abundance of Mycoplasma spp. was negatively correlated with provisioned or killed aphids. In conclusion, the tissues of Pardosa spiders host tremendously diverse assemblages of bacteria, including obligate or facultative endosymbionts, with yet unknown phenotypic effects.

Disperzní chování pavouků je mezi jiným ovlivňováno různými aspekty, například environmentálními podmínkami či fyziologickým stavem organismu. V navrhovaném experimentu bylo testováno, zda mohla u pavouka druhu Pardosa agrestis mít na toto chování vliv předchozí potravní zkušenost (lipid, protein, základ – s vyváženým poměrem makroživin) nebo potravní deprivace.

Čtyři skupiny pavouků vybraného druhu slíďáka byly v laboratorních podmínkách krmeni octomilkami obecnými Drosophila melanogaster, první skupina bohatými na proteiny, druhá bohatými na lipidy, třetí s vyrovnaným poměrem těchto makroživin a poslední skupina pavouků byla skupinou hladovějící. Poté za vhodných klimatických podmínek, simulovaných v laboratoři, byla sledována tendence testovaných pavouků šířit se pomocí větru.

Cílem bylo zjistit, zda předchozí potravní zkušenost nebo potravní deprivace ovlivňují disperzní chování pavouků. Byl zjištěn rozdíl mezi skupinami ve schopnosti produkce vlečného vlákna, kdy u hladovějících pavouků byla narušena jejich schopnost vlákno produkovat. Dodatečně byl testován vliv orientace vůči světlu a větru mezi jednotlivými úrovněmi diety. Zde bylo zřejmé, že většina pavouků preferovala šířit se po větru směrem ke světlu, z důvodu hledání co možná nepřijatelnějších podmínek pro započetí dostatečně dlouhého vzletu. Taková místa se vyznačují plným osvětlením, a proto k tomuto účelu byla vyhledávána co možná nejosvětlenější místa.