Bezobratlí postindustriálních stanovišť: Význam, ochrana a management.

Pavouci patří mezi významné bezobratlé predátory prakticky ve všech evropských suchozemských biotopech. Díky vysokému počtu druhů a často úzké specializaci na určitý typ prostředí se jedná o vhodnou skupinu pro indikaci stavu prostředí na jednotlivých lokalitách i ve větších krajinných celcích.

V ČR je v současnosti známo 857 druhů, z toho je 210 druhů zahrnuto do červeného seznamu (Růžička 2005). Přes intenzivní výzkum v posledních desetiletích se více než 50 let nepodařilo znovu doložit výskyt 11 druhů, přičemž převážná většina těchto nezvěstných druhů byla vázána na suché a teplé biotopy na jižní Moravě. Je zřejmé, že vzácné a lokálně mizející jsou především druhy ohrožených stanovišť, jako jsou slaniska, neúživné mokřady, štěrkopískové náplavy řek, písčiny, travinné a skalní stepi, vřesoviště a prosvětlené lesy. Jde o otevřená stanoviště závislá na nedostatku živin a/nebo na pravidelném narušování. Na druhou stranu se k nám řada druhů pavouků nově šíří.

Úbytek většiny druhů úzce souvisí s mizením otevřených neprodukčních stanovišť z běžné krajiny. Intenzifikace lesnictví a zemědělství ve 20. století vedla k přímé přeměně těchto míst v pole a produkční louky a lesy, téměř zmizela extenzivní lada a úhory. Zbývající plochy těchto stanovišť, dříve závislých na tradičním extenzivním obhospodařování, pak následně zarostly po upuštění od tradičního maloplošného zemědělství a stěhování lidí do měst. Dnes se poslední zbytky těchto území aktivně zalesňují. Není proto divu, že druhy specializované na tato místa postupně z volné krajiny mizí a přežívají pouze v izolovaných maloplošných chráněných územích se zajištěnou péčí nebo se uchylují na postindustriální stanoviště, která jim často poskytují náhradní biotopy.