První zmínky o pavoučí zvířeně Čech publikoval ke konci osmnáctého století Jan Daniel Preyssler (1768–1839). Rozsáhlejší seznamy druhů publikovali až ve druhé polovině devatenáctého století muzejní asistent František Prach (1839–1863) a učitelé Emanuel Bárta (1841–1906) a Antonín Nosek (1865–1916). Soustavný výzkum arachnofauny na území dnešní České republiky začíná až ve třicátých letech dvacátého století s počátky spolupráce dvou našich významných arachnologů, Františka Millera (1902–1983) a Josefa Kratochvíla (1909–1992). Zatímco Kratochvíl vedl Millera k taxonomickému zaměření výzkumu, sám se, zejména v pozdější době, věnoval především výzkumu pavouků balkánských jeskyní. Kromě nich publikují v téže době o naší arachnofauně Jiří Baum (1900–1944) a Vladimír Šilhavý (1913–1984).

Koryfejové Nejvýznamější čeští arachnologové Josef Kratochvíl, František Miller, Vladimír Šilhavý a Jan Buchar při návštěvě rezervace Mohelno během 5. mezinárodního arachnologického kongresu, konaného v roce 1971 v Brně (foto P. Bonnet).

Miller se stává hlavní osobností arachnologického výzkumu Československa. Díky svým výtvarným schopnostem si od samého počátku zakládá rozsáhlý soubor kreseb morfologických znaků všech našich druhů. První obsáhlou a kresbami bohatě dokumentovanou Millerovou prací je studie o arachnofauně mohelenské hadcové stepi, po níž následovala řada revizí problematických rodů pavouků. Profesor Miller, působící po válce na Vysoké škole zemědělské v Brně, obětavě pomáhal i dalším začínajícím arachnologům.

Významným rokem ve vývoji československé arachnologie byl rok 1971. Na počest Prof. F. Millera se konal v Brně V. mezinárodní arachnologický kongres. V témže roce vyšel IV. díl Klíče zvířeny Československa, ve kterém bylo kromě klíče našich štírků Petra Vernera a klíče našich sekáčů V. Šilhavého uveřejněno Millerovo stěžejní dílo, klíč pavouků Československa.

IV. díl Klíče zvířeny Československa

V sedmdesátých letech nabývá významu arachnologické centrum na katedře zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, jehož vůdčí osobností je Jan Buchar (1932–2015). Buchar kriticky zhodnotil veškeré dosavadní údaje o výskytu pavouků na území Čech. V letech 1958–1970 provedl faunisticko-ekologický výzkum pavouků šestnácti modelových lokalit, které byly zvoleny tak, aby reprezentovaly základní typy stanovišť přírody Čech. Ve své disertaci Buchar poprvé hodnotí komplexně arachnofaunu Čech a vypracovává, zejména k budoucímu využití faunistických dat pro monitoring změn prostředí, klasifikaci hojnosti výskytu, termopreference a klasifikaci vztahu druhů k územím, která jsou různou měrou narušena činností člověka.

Knižní vydání českého determinačního klíče umožňovalo spolehlivou determinaci pavouků všem začátečníkům. Na této skutečnosti staví Buchar další plánovitý rozvoj arachnologického výzkumu. Získává nové diplomanty a počíná organizovat jednak každoroční terénní exkurze zaměřené na výzkum v dosud málo prozkoumaných oblastech, jednak pravidelné arachnologické semináře.

V roce 1974 se konala arachnologická exkurze do okolí Turčianských Teplic na Slovensku, která se stala ustavujícím sjezdem Arachnologické sekce při Slovenské entomologické společnosti. Jejím prvním předsedou se stává Jaroslav Svatoň, od roku 1978 je předsedou sekce F. Miller. Založení arachnologické sekce mělo značný význam pro povzbuzení studia pavoučí zvířeny Slovenska a pro rozvoj spolupráce mezi slovenskými a českými arachology. V roce 1983 se předsedou Arachnologické sekce SES stává J. Buchar. V roce 1993 se Československo rozpadá na dva samostatné státy, Českou a Slovenskou republiku. Jako následek těchto společenských změn vzniká i samostatná Česká společnost entomologická, při níž je založena samostatná Arachnologická sekce. Jejím předsedou je zvolen J. Buchar, místopředsedou Vlastimil Růžička.

J. BucharProf. Jan Buchar (foto P. J. Juračka)

V. Růžička uspořádal v roce 1994 v Českých Budějovicích 15. Evropské arachnologické kolokvium, od roku 1995 (až do roku 2010) vydával arachnologický zpravodaj Pavouk, uspořádal českou bibliografii pavouků, vytvořil faunistickou databázi.

Pod Bucharovým vedením bylo od roku 1972 do konce prvního tisíciletí uspořádáno na čtyřicet arachnologických exkurzí, jejichž výsledky přispěly značnou měrou k poznání arachnofauny České i Slovenské republiky. V témže období bylo uspořádáno osmdesát dva arachnologických seminářů. Mnozí naši arachnologové jsou buď přímými žáky profesora Buchara, nebo se jejich odborný profil utvářel pod jeho bezprostředním vedením. Českou arachnologii tak můžeme považovat za Bucharovu arachnologickou školu.


Katalog pavouků České republiky

V roce 2002 publikovali Buchar a Růžička katalog pavouků České republiky, obsahující údaje o 830 druzích pavouků, jejichž výskyt byl z našeho území znám do roku 2000.

V roce 2008 byla založena nezávislá Česká arachnologická společnost. V jejím předsednictví se vystřídali V. Růžička (2008–2010), Stanislav Pekár (2010–2015) a Milan Řezáč (od r. 2015).

Česká arachnologická společnost je sdružením profesionálních i amatérských arachnologů. Naše společnost má přes sto členů. Hlavním posláním společnosti je sdružovat zájemce o studium pavoukovců a dělat jim servis: udržovat aktuální druhové seznamy a databáze, zprostředkovávat kontakty, pořádat semináře a sběrací exkurze, vydávat informační zpravodaj. V několika oblastech výzkumu jsme dosáhli prioritních výsledků, hojně publikujeme, naši členové se aktivně účastní mezinárodních arachnologických kongresů. Nakonec i proto nám byla dána důvěra, abychom v naší zemi uspořádali již třetí arachnologický kongres. V roce 2015 byl pod vedením S. Pekára uspořádán v Brně 29. Evropský arachnologický kongres.


Faunistika

Objevování

Jak již bylo zmíněno, první druhové seznamy pavouků z území České republiky publikovali Prach, Bárta a Nosek. Nosek spolupracoval s W. Kulczyńským a jeho přehled zahrnuje i soupis druhů sbíraných lázeňským lékařem A. A. Palliardim a determinovaných L. Kochem. E. Schenkel determinoval materiál sbíraný E. Nielsenem. Sběry gymnaziálního profesora J. Martínka zpracoval J. Buchar. Buchar byl iniciátorem vydání mapy 1 : 500 000 pro síťové mapování organismů Zoologickou společností a orientoval nás na tuto metodu hodnocení výskytu organismů. Soustavný výzkum arachnofauny České republiky pokračuje dodnes.

Hlavní přispěvatelé ke znalostem pavouků České republiky s počtem jimi nově nalezených druhů.

F. Miller 219
F. Prach 145
A. Nosek 90
A. Palliardi 90
J. Buchar 58
J. Kratochvíl 29
E. Bárta 22
J. Martínek 17
V. Růžička 16
E. Nielsen 13

Faunistice sekáčů se věnovali V. Šilhavý a Leoš Klimeš, v současnosti pracují v tomto oboru Pavel Bezděčka a Antonín Roušar. Výzkum štírků byl doménou Petra Vernera a Václava Ducháče (1952–2004), v současnosti se výzkumu štírků věnuje František Šťáhlavský.

Taxonomie

Po několik desetiletí byl vůdčí osobností našeho faunistického a taxonomického výzkumu pavouků F. Miller. Zaměřil se hlavně na středoevropskou faunu a publikoval revize několika taxonomicky obtížných skupin (např. rodů Porrhomma, Panamomops a Centromerus).

Kratochvíl byl univerzálním zoologem. V rámci arachnologie se zaměřil na jeskynní faunu Balkánského poloostrova – je spoluautorem popisu sekáčí čeledi Travuniidae, věnoval se pavoučím čeledím Leptonetidae, Dysderidae a Nesticidae, rodům Stygopholcus, Histopona a Tegenaria.

Sekáči
Štíři

Buchar publikoval sérii taxonomických prací věnovaných slíďákům, mnohé z nich ve spolupráci s Konradem Thalerem z Innsbrucku. Pekár publikuje revize mravčíků, Řezáč revidoval středoevropské druhy rodů Eresus a Dysdera. Lenka Kubcová popsala z Čech nový druh rodu Philodromus, Věra Opatová studuje druhy rodu Dysdera na Sardinii. Jan Dolanský se věnuje studiu zápřednic rodu Cheiracanthium. Růžička se věnuje taxonomii druhů rodu Porrhomma a se spolupracovníky zkompletoval přehled pavouků popsaných českými autory a přehled typového materiálu pavouků uloženého v našich sbírkách.

Nejvýznamějším českým znalcem sekáčů byl lékař a malíř V. Šilhavý. V jednom ze svazků série Fauna ČSR publikoval monografii Sekáči.

František Kovařík publikuje rozsáhlé časopisecké články i knižní monografie věnované štírům.


Morfologie

Jaromír Hajer se cíleně zaměřil na studium morfologie, anatomie a funkce snovacího aparátu pavouků. Popsal vývoj snovacího aparátu u některých druhů v průběhu celého ontogenetického vývoje, popsal také konstrukci sítě, kokonů a životní projevy u několika druhů (např. Trogloneta granulum). Petr Dolejš studoval histologii snovacích žláz u slíďáků.

Kromě toho, S. Pekár studoval femorální ográn u rodu Zodarion a Tomáš Krejčí popsal samičí genitálie u rodu Eresus.

Karyologie

Karyologický výzkum Jiřího Krále a F. Šťáhlavského představuje jeden z našich nejvýznamějších příspěvků světové arachnologii. Jejich týmy využívají karyologické znaky k porozumění kryptické diverzity a mezidruhových vztahů. Král přispěl ke znalostem fylogenetických vztahů mezi čeleděmi a dokonce i mezi řády pavoukovců. Laboratoř Šťáhlavského se zaměřuje na studium štírků, štírů a sekáčů, Králova laboratoř na ostatní skupiny pavoukovců.

Etologie

První naší etologickou prací je studie B. Nováka z roku 1956 věnovaná životním projevům vodoucha stříbřitého. Dnes představují pokroky v etologii studie S. Pekára o myrmekofágních pavoucích a studie M. Řezáče o všestranné specializaci šestioček k lovu stínek. Řezáč také popsal prvně u pavouků jev traumatologické inseminace. Dolejš studuje epigamní projevy některých druhů slíďáků.

Ekologie

Antonín Kůrka se zaměřil na výzkum pavoučích společenstev rašelinišť. Růžička se věnuje komplexnímu výzkumu pavouků podzemních biotopů, zejména mikroklimaticky extrémních biotopů kamenitých sutí, i výzkumu pavouků pískovcových skalních měst a skalních stěn. Průzkumy postindustriálních biotopů poukázaly na význam těchto míst pro přežívání některých ohrožených druhů bezobratlých. Zdeněk Majkus publikoval obsáhlou studii o pavoucích hald po těžbě hnědého uhlí, Robert Tropek se věnuje výzkumu pavouků vápencových lomů a elektrárenských popílkovišť.

V Pekárově laboratoři se studuje i nutriční ekologie potravně specializovaných druhů pavouků. V laboratoři Vladimíra Huly se Jana Niedobová věnuje studiu vlivů pesticidů na populace pavouků a Ondřej Košulič studuje interakce mezi strukturou krajiny a složením pavoučích společenstev. Jan Erhart a Stanislav Korenko studují interakce mezi pavouky a jejich parazitoidy.

Biogeografie

V článcích z let 1932 a 1951 popisuje Kratochvíl rozšiřování a následné zmenšení areálu slíďáka tatarského na Moravě. Řezáč studoval rozšíření sklípkánků rodu Atypus ve střední Evropě v závislosti na stupni kontinentality a půdní struktuře. Růžička se věnuje studiu disjunktních areálů pavouků obývajících kamenité sutě a další mikroklimaticky vyhraněné biotopy.

Paleontologie

Vzhledem k hojnému výskytu karbonských sedimentů je Česká republika významným územím pro výzkum prvohorních pavoukovců. Naši paleontologové popsali mnohé fosilie ze skupin pavouků, štírů, trigonotarbidů a dokonce i phalangiotarbidů a bičovců. V díle započatém A. Fričem, A. C. J. Cordou a J. Kuštou pokračují dnes A. Přibil, S. Opluštil a Ivana Hradská. Druh Anthracomartus bohemica (Frič, 1899) z řádu Trigonotarbida, popsaný z Nýřan v západních Čechách, se stal motivem loga České arachnologické společnosti.

Popularizace

Pavouci České republiky

Prvním českým autorem knihy popularizující pavouky byl zoolog, cestovatel a spisovatel J. Baum. Baum cestoval po celém světě, je autorem několika cestopisů. Během okupace se vrátil do Československa, aktivně se zapojil do odboje, byl zatčen a zahynul v koncentračním táboře ve Varšavě.

Jeho knihu V říši pavouků aktualizoval v sedmdesátých letech minulého století Buchar. Ten je spolu s Kůrkou autorem další úspěšné knihy Naši pavouci. Rudolf Macek, J. Erhart a Radek Šich se věnují fotografování pavouků. V roce 2015 vydávají Kůrka, Řezáč, Macek a Dolanský obsáhlý fotografický atlas Pavouci České republiky.


 

Česká arachnologická společnost © 2008-2018